František Slavíček

2.5.1915 – 11.4. 2004
   

František Slavíček se narodil 2. května 1915 v Deblíně v č.29, půllánovém statku Jana Slavíčka. Sourozenců Slavíčkových bylo 8. Chlapci František, Josef, Stanislav a Blažej, děvčata Amálie, Anděla, Anna a Marie. Na statku dožili Anna a Blažej. Josef byl popraven v Breslau (Vratislavi) 10.8.1944. Stanislav se vyučil zámečníkem a žil ve Šlapanicích. Z prvního manželství otce měli sourozenci nevlastního bratra Jana, který žil a pracoval na statku ve Vlasaticích. Sestry Amálie, Anděla a Marie se provdaly.

Po obecné škole v Deblíně a měšťanské škole v Tišnově absolvoval v r.1932 dvouletou hospodářskou školu v Tišnově. Další studium mu neumožňovala finanční situace rodiny, tak se vrátil na rodinné hospodářství. V říjnu 1935 narukoval do Žiliny k  41.Pěšímu pluku Dr. Edwarda Beneše. Během dvouleté služby absolvoval půlroční poddůstojnickou školu, kurz pro telefonisty a zpravodajský kurz. Do civilu odešel v r.1937 v hodnosti desátníka se záměrem hledat uplatnění ve státní službě, v některém uniformovaném ozbrojeném sboru. Po lékařské prohlídce a psychotechnických zkouškách na brněnském policejním ředitelství nastoupil v Moravské Ostravě do policejní školy, po jejím skončení zůstal jako strážník v Ostravě a v listopadu 1938 byl přeložen do Olomouce.

Po okupaci Čech, Moravy a Slezska nemeckými vojsky v březnu 1939 se rozhodl bojovat za svobodu vlasti po vzoru čs. legionářů. 9.srpna 1939 opustil na motocyklu Olomouc s cílem odejít za hranice. Motocykl nechal v garážích policejního ředitelství v Ostravě, od kamarádů si zjistil situaci na hranici s Polskem a rozhodl se přejít hranici mezi Radvanicemi a Michálkovicemi. Se štěstím se dostal na polské území, přihlásil se na policejní stanici ve Fryštáku (dnešní Karviná), odkud byl odvezen do Krakova, kde byl 23.srpna 1939 zařazen jako dobrovolník do československé zahraniční armády.

Barákový tábor v Malých Bronowicích u Krakowa

Zahraniční vojenská skupina československá byla ustavena 30.dubna 1939 v Krakově a byla umístěna v Malých Bronovicích u Krakova (zhruba 350 vojáků). Jednotce oficiálně velel podplukovník Ludvík Svoboda. Jednotka se zapojila (letci a specialisté) do bojů proti Němcům po přepadení Polska. 3. září 1939 polský prezident vydal dekret o utvoření Legiónu Čechů a Slováků v Polsku, který měl zhruba 960 příslušníků a účastnil se bojů v oblasti Tarnopolu. Po 18. září většinu jednotky zajala Rudá armáda a dopravila do internačních táborů  v Kamenci Podolském, Olchovci, Jermolinci, Orankách a Suzdalu. Jen část (letci) unikla přes Rumunsko na Střední východ a odtud do Francie. Po mnoha jednáních mezi čs. a sovětskou vládou bylo rozhodnuto vytvořit čs. prapor. Tak 5.2.1942 přijel do Buzuluku tzv. instruktorský a velitelský kádr v počtu 88 poddůstojníků a důstojníků, jenž se skládal převážně z příslušníků československého legionu v Polsku, kteří již prodělávali výcvik v Orankách a Suzdalu. 7.2. zahájila činnost přijímací a odvodní komise. Četař František Slavíček byl odveden 8.2 a bylo mu přiděleno kmenové číslo 0.023/M, později 0.315/D. Vlastní výcvik byl zahájen 9. 3. 1942. Ke dni 15. 7. 1942 začala jednotka užívat název 1. československý samostatný prapor v SSSR. Velitelem praporu, který měl celkem 968 osob, z toho 47 důstojníků, 2 rotmistry, 876 poddůstojníků a vojínů a 43 žen, byl ustanoven pplk. Ludvík Svoboda.

Buzuluk 1 rota - prvni zleva npor.Otakar Jaroš

František Slavíček absolvoval kurz snajperů a jako příslušník velitelského roje 1.roty npor.Otakara Jaroše se 8.3. 1943 zúčastnil prvního boje 1.čs.samostatného praporu v SSSR u osady Sokolovo, kde s dalšími ostřelovači plnil úlohy průzkumných hlídek v předpolí a pozorovatelů.

Po skončení bojů u Sokolova byl 7.7. 1943 1.čs.samostatný prapor rozšířen na 1.čs. samostatnou brigádu v počtu 3130 vojáků. František Slavíček byl povolán do školy pro důstojníky v záloze v Novochopersku a po jejím úspěšném ukončení se dobrovolně přihlásil k nasazení v týlu nepřítele. Byl poslán do Buzuluku, kde v sedmičlenné skupině vybraných adeptů pro výsadkové operace absolvoval radiotelegrafický výcvik.

Nákres bitvy u Sokolova, připravený Františkem Slavíčkem na přednášku v r.1953

Vojáci čs. brigády složili slavnostní přísahu 16. září 1943 v Novochopersku.

Na přelomu roku 1943/1944 padla do zajetí Rudé armády asi třetina slovenské 1. pěší divize. Slovenští vojáci odmítali bojovat po německém boku a přes 2.000 jich hromadně přešlo na sovětskou stranu. Prezident Beneš získal od Stalina souhlas k vybudování další čs. brigády, paradesantní, vycvičené speciálně k nasazení ve vlasti. Převážnou většinu parabrigády tvořili vojáci 1.pěší slovenské divize. K nově formované 2.čs.brigádě přijelo 2028 mužů a dodatečně dalších 55, předtím nemocných. Ve dnech 10. a 11. ledna dojely vlaky s příslušníky čs. náhradního praporu z Buzuluku, ze kterého bylo ke 2. brigádě přemístěno 658 vojáků schopných paravýcviku, mezi nimi i četař František Slavíček.

23.4.1944 předal v Jefremově brig. gen. Heliodor Píka (vlevo) veliteli 2. čs. paradesantní brigády pplk. Vladimíru Přikrylovi bojový prapor

Večer 19. ledna byl vydán první rozkaz 2.čs.samostatné brigády v SSSR.Velitelem 2. brigády byl pplk. pěch. Vladimír Přikryl. K 31. lednu 1944 měla budoucí parabrigáda 2714 mužů z toho 60 důstojníků a 4 rotmistry. 21. ledna bylo určeno do kurzu parašutistických instruktorů v Jefremově 22 mužů a dalších 36 mužů jako ukladčiků padáků. Jejich první školní seskok z balónu byl ohlášen na 30.ledna. 6.2.1944 kurz ukončilo 20 parainstruktorů a 30 paraukladčiků, kteří byli jmenovitě přemístěni k jednotkám 2. brigády. Měsíc od příjezdu čs.vojáků do Jefremova byli všichni důstojníci připraveni příkladně předvést mužstvu první seskoky padákem. František Slavíček byl 24.3.1944 povýšen na podporučíka. Absolvoval jako instruktor 21 seskoků padákem a od 15.3. se stal příslušníkem ROTY ZU (zvláštního určení), u které zůstal do konce války, od ledna 1945 jako její poslední velitel.

Cvičné seskoky z balonu v Jefremově, Seskoky z balónu byly prováděny z výšky 400m na padácích PD-41 a celá brigáda ukončila první seznamovací seskok 5.března 1944.

Po základním výcviku se v květnu brigáda přesunula k frontovému pásmu v blízkosti Proskurova, kde ji zastihla zpráva o vypuknutí povstání na Slovensku 29.8.1944. Čs. vláda se rozhodla učinit všechny kroky na jeho podporu a 17. září přistál na Slovensku 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk, jehož velitelem byl František Fajtl.

Mezitím se ukázalo, že původní časový rozvrh dukelské operace se nepodařilo splnit, a 2. čs. parabrigáda byla odvolána z fronty, přesunuta do Krosna a po reorganizaci byla od 26. 9.1944 letecky přepravována na střední Slovensko, kde 18.000 vojáků vytvořilo jádro 1.československé armády na Slovensku. K nim se připojilo 29.000 záložníků a později i 2.860 mužů 2.paradesantní brigády. Její bojová činnost stabilizovala frontu, ale na obrat vojenské situace na Slovensku její síly nestačily. Výsadková brigáda bojovala do posledních dnů organizovaného odporu, do 28. 10. 1944, kdy přešla v prostoru Donovaly k partyzánskému boji. Až do poloviny února 1945 bojovala v masívu Nízkých Tater. Když vyšla z německého obklíčení, byla přemístěna do Kežmaroku, kde se doplňovala a reorganizovala.Svoji vojenskou pouť ukončila 8. května v Žilině.

Rota pro zvláštní úkoly – ZÚ

Rota byla vytvořena rozkazem generála Sergeje Ingra na jaře 1944 při velitelství československého vojska v posádce Jefremov. Měla se stát alternativou londýnské Zvláštní skupiny D pro východní frontu tím, že vycvičí 150 parašutistů čs. armády, z toho 22 důstojníků. Z tohoto počtu mělo být zformováno jedenáct organizačních skupin v síle 1+3 a stejný počet skupin bojových o síle 1+8. V jednotkách se spojovalo znamenité bojové umění jednotlivce založené na výborné fyzické kondici, řemeslné zručnosti, určité intelektuální vyspělosti a mnohostrannosti v bojové dovednosti. K mimořádně ceněným patřila vynalézavost a schopnost improvizace. Proto se jednotky tvořily záměrně z lidí různých profesí, vojenských i občanských.

Podporučík František Slavíček se v říjnu 1944 s dalšími příslušníky roty zúčastnil např. dvou přeletů nad karpatskými hřebeny, aby jako bývalý instruktoři parašutistů vysazovali v oblasti Prešova pro partyzány na padácích zbraně, léky a proviant.

Po porážce Slovenského národního povstání zůstali na Slovensku jen ti, kteří pro nedostatečný počet letounů neměli čím odletět do zázemí, zbytky 2.čs.paradesantní brigády ustoupily do Nízkých Tater a pokusily se probít z obklíčení. Byl to značně vysilující pochod, pronásledoval je hlad, únava déšť, bláto a sníh. Doprovázela je sněhová vánice, závěje a ve vyšších polohách klesala teplota na –15 °C. Tohoto pochodu se zúčastnil také Jan Šverma. Nakonec při tomto náročném ústupovém pochodu, nazývaným Pochod bílou smrtí, poslanec Jan Šverma zemřel. Nebyl ovšem sám, umrzlo několik desítek vojáků.. Dne 11. listopadu dorazili do partyzánského tábora v Lomniské dolině. Zde plukovník Vladimír Přikryl rozpustil 2. čs. paradesantní brigádu a oznámil, že každý má bojovat na vlastní pěst.

Příslušníci Roty ZU se prokousali německými postaveními na východu Slovenska a pokusili se proniknout přes masiv Nízkých Tater, najít zbytky „mateřské“ 2.paradesantní brigády a převést je přes frontu. Anabáze 2.čs.paradesantní brigády skončila 19.2.1945, kdy se 542 jejích příslušníků dostalo z německého týlu a spojilo se s Rudou armádou. V horách zůstalo na 40 skupin s více než 12.000 příslušníky brigády, kteří s ní ztratili spojení a působili u různých partyzánských skupin. Na jejich záchranu a převedení k RA bylo vytvořeno několik skupin.

Jednou z nich byla osmičlenná skupina vedená velitelem Roty ZU, poručíkem Františkem Slavíčkem (povýšený na poručíka 8.3.1945). Další členové skupiny byli radiotelegrafisté podporučíci Josef Geprt a Ján Jančo, průzkumníci četaři Pavel Lazar, Reinhold Kremer, Karel Jelínek a Ján Baštuga a desátník Ján Mačuga. Po spojení s partyzánskou brigádou pplk.A.Cimricha v oblasti Ružomberoku byla většina vojáků-partyzánů převedena k 1.čs.armádnímu sboru do Popradu. Od poloviny března do 11.dubna Slavíčkova skupina prováděla intenzivní průzkumnou a diverzní činnost v prostoru Liptovského Mikuláše a Ružomberoku. Zpravodajce zajímala především dislokace nepřátelských sil a ženijní opatření nepřítele. V této činnosti pokračovali do 11.dubna, kdy se ve Vrútkách připojili ke štábu 1.čs.sboru. Poručík Slavíček pokračoval ve zpravodajské činnosti až do konce války a 17.5.1945 se spolu s dalšími příslušník Roty ZU zúčastnil slavnostního pochodu Prahou. 1. československý armádní sbor zanikl krátce po vítězném ukončení války, dne 25. 5. 1945 byla schválená tzv. Prozatímní organizace československé branné moci, podle niž došlo k reorganizaci československé armády na mírové stavy.

František Slavíček byl po doléčení zranění z armády propuštěn v hodnosti kapitána. Po návratu domů, kde o něm téměř šest roků nic nevěděli a mysleli si, že zahynul, znovu vstoupil do policejního sboru, přejmenovaného na SNB, a byl převelen do Olešnice. V Olešnici se seznámil se svou budoucí ženou Annou a oženil se. V rámci sboru postupoval na vyšší funkce a nakonec byl zástupcem zemského velitele SNB v Brně.

Po únoru 1948 se ani on nevyhnul perzekucím, byl ze SNB propuštěn a 1.5.1949 nastoupil jako úředník Uhelných skladů čs. dolů v Brně, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Byl členem Čs.obce legionářské, založené v r.1921, zrušené Němci v roce 1939, obnovené v roce 1946, sloučené s jinými organizaceni do Svazu protifašistických bojovníků, znovu obnovené po roce 1990 v rámci Svazu bojovníků za svobodu.

V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka v.v. Zemřel 11. dubna 2004 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně se svou ženou Annou (hrob č.22b).

Hodnosti:

• 1937 – desátník, 1942 – četař, 1944 – podporučík, 1945 – poručík, 1945 – kapitán,
• 1990 – plukovník v.v.

Čs.řády: čs. válečný kříž, čs. medaile za chrabrost, čs. medaile za zásluhy I.st., čs. pamětní medaile se štítkem SSSR, medaile „Boje u Sokolova“, Dukelská medaile, medaile Slovenského národního povstání Sovětské řády: „Poběda nad Germánií“ a „Boje za Pragu“.

S manželkou Annou vychoval dva syny – Františka (nar.1949) a Dalibora (nar.1954). František vystudoval Lékařskou fakultu MU Brno a Dalibor absolvoval Stavební fakultu VUT v Brně, obor geodézie a kartografie. Oba synové poznali katolické hnutí DÍLO MARIINO - HNUTÍ FOCOLARE a začali žít jeho spiritualitu. Starší syn František je knězem (za totality tajně vysvěceným) a pracuje od r. 2004 jako misionář v misii ve Fonjumetu v západním Kamerunu. Mladší syn Dalibor pracoval pro hnutí Focolare několik let na Balkáně, v současnosti působí v Římě.

František (v barevné košili vlevo)  s ostatními misionáři

 Dalibor s papežem Františkem

Zpracováno podle vzpomínek a materiálů Ing.Dalibora Slavíčka, článku Jindřicha Marka „Hledání (nejen) parabrigády“ v časopise Přísně tajné – Literatura faktu č.5 z 10.11.2010 a internetových stránek o historii a činnosti 1.a 2. čs.samostatné brigády v SSSR.